CZ | EN
Katedra hydromeliorací a krajinného inženýrství

CTU in Prague - Faculty of Civil Engineering
Department of Irrigation, Drainage and Landscape Engineering


News and Events
(21.06.2017 v 09:56)

Calendar
(21.06.2017 v 09:57)

Historie

Za počátek novodobé historie a rozvoje kulturně inženýrského oboru a meliorací na Českém vysokém učení technickém v Praze je možno pokládat rok 1890, kdy rozhodnutím ministerstva vyučování č. 22.695 ze dne 11. listopadu 1890 bylo na c.k. České vysoké škole technické zřízeno oddělení zemědělsko-technické. Do té doby přednášel zemědělsko-technické předměty profesor polního hospodářství a hospodářské správovědy Jan Baptista Lambl v přednáškách nezařazených do základních čtyř oborů a posluchači je navštěvovali jen pro doplnění vzdělání bez možnosti skládat z nich státní zkoušku.

V té době měla c.k. Česká vysoká škola technická 4 odbory:

  • stavitelství inženýrské
  • stavitelství pozemní
  • stavby strojů
  • technická chemie

Zřízení zemědělsko-technického oddělení bylo vynuceno naléhavou potřebou úpravy vodních poměrů v území a hospodářskými požadavky, především na zvýšení produktivity půdy a stabilizace jejího vodního režimu. Tento krok byl v souladu se snahou o uspořádání vodohospodářských poměrů, která byla akcentována velkými katastrofami, způsobenými záplavami v alpských zemích v 80.letech 19.století; předcházely mu zákonodárské akce (vydání zákonů vodních a zákona melioračního), zřízení technických kanceláří zemědělských rad (v roce 1883), atd. Z těchto technických kanceláří vyšli také první přednášející meliorací a pedologie v začátcích těchto oborů na c.k. české vysoké škole technické.

Studium zemědělsko-technické bylo zahájeno ve školním roce 1891/92 nejprve jako dvouleté a ve školním roce 1892/93 jako tříleté. Nařízením ze 4.září 1892 byly zavedeny státní zkoušky z oboru zemědělsko-technického na c.k. České vysoké škole technické, kdy první státní zkouška obsahovala mimo jiné též klimatologii a druhá státní zkouška meliorace, stavitelství zemní, silniční a vodní.

Přednostou obecného oddělení na c.k. České vysoké škole technické, do kterého patřilo zemědělsko-technické oddělení, byl podle tehdejších prozatímních předpisů pověřen vždy rektor školy. Teprve od studijního roku 1902/1903 byl přednostou oddělení vždy jmenován řádný profesor školy; prvním přednostou oboru byl profesor J. V. Hráský.

Řádným profesorem meliorací a kulturní techniky byl jmenovám Karel Vosyka (nar. 19.2.1847 v Bělči, zemřel na následky úrazu 3.3.1897). Profesor Vosyka byl asistentem profesora Viléma Bukowského (nar. 24.9.1831 v Sedlci u Tábora, zemřel 19.3.1899; byl profesorem stavitelství vodního a silničního na Českém polytechnickém ústavu v Praze); v roce 1879 se K.Vosyka habilitoval jako soukromý docent pro nauku o vodovodech, roku 1874 byl jmenován inženýrem České zemědělské rady a roku 1891 řádným profesorem zemědělství na technice; byl prvním profesorem meliorací na c.k. České vysoké škole technické. Profesor Vosyka přednášel meliorace v předmětu "Nauku o melioraci" ve dvou bězích. K.Vosyka zpracoval pro praxi mnoho projektů melioračních a regulačních prací; byl rovněž literárně činný. Ve studijním roce 1895/96 zastával funkci rektora c.k. české vysoké škole technické. Podlehl následkům úrazu ve věku 50 let; v poslední vůli odkázal 10.000 zlatých na národní a vzdělávací účely.

Druhou výraznou osobností, která stála u zrodu základních disciplin kulturně technického inženýrství je profesor MUDr. Alfred Slavík (nar. 20.4.1847 v Krušovicích, zemřel 30.7.1907), který je pokládán za zakladatele pedologie u nás. Profesor Slavík, doktor veškerého lékařství, v mládí spisovatel krásné literatury, zanícený přírodovědec, docent paleontologie, převzal suplování mineralogie a geologie po profesoru Otakaru Feistmantelovi (nar. 20.11.1848 ve Starých Hutích, zemřel 10.2.1891 v Praze) a ve studijním roce 1890/91 obdržel honorovanou docenturu pedologie. Řádná profesura mineralogie, geologie, pedologie, meteorologie a klimatologie mu byla udělena ve studijním roce 1894/95, kdy již měl za sebou rozsáhlou publikační činnost v oboru a byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Profesor Slavík pracoval 20 let v technické kanceláři zemědělské rady v laboratoři pedologie. Ve výuce navazoval na knihu profesora A.Červeného "Půdoznalství", která byla vydána v roce 1881jako učebnice pro bývalou zemědělskou akademii v Táboře. Pro potřeby studentů založil na svou dobu moderní laboratoř, která sloužila též jako první laboratoř pedologická. Profesor Slavík přednášel na oddělení zemědělsko-technickém meteorologii, klimatologii a půdoznalství.

Po úmrtí Prof.Vosyky byl 23.11.1897 jmenován řádným profesorem zemědělského inženýrství Jan Vladimír Hráský (nar. 22.4.1857 v Babuli v Haliči, zemřel 12.4.1939), zemský inženýr v Lublani. Profesor Hráský byl výraznou postavou kulturně-inženýrského oboru, za jehož moderního zakladatele je právem považován. Profesor Hráský byl vynikajícím organizátorem; byl rovněž politicky aktivní; byl poslancem Českého sněmu za stranu svobodomyslnou (mladočechy - 1901) a později poslancem říšského sněmu. Profesor Hráský převzal po profesoru Vosykovi přednášky z meliorací.

Výsledkem snah profesorského sboru české vysoké školy technické o zřízení samostatného kulturně technického oddělení byl výnos ministerstva kultury a vyučování ze dne 26.října 1908 č. 41.213 o zřízení samostatného odboru kulturního inženýrství jako čtyřletého studia. Tímto aktem byla deklarována důležitost tohoto oboru a význam jeho studia "v zájmu celého státu z ohledů národohospodářských". Současně byl zřízen samostatný odbor zemědělský, takže c.k. Česká vysoká škola technická byla rozšířena na 6 základních odborů:

  • stavitelství inženýrské
  • stavitelství pozemní
  • stavby strojů
  • technická chemie
  • kulturní inženýrství
  • zemědělství

V novém studijním odboru byly do studijního programu ve 2.ročníku m.j. zařazeny přednášky z Půdoznalství, ve 3.ročníku Nauka o melioraci - I.běh a ve 4.ročníku Nauka o melioraci - II.běh. (Příklad studijních programů - viz příloha " Studijní program šk.roku 1907/1908").

Nauku o melioraci přednášel profesor J. V. Hráský, přednášky z půdoznalství ve studijním roce 1907/1908 suploval po úmrtí profesora A.Slavíka inženýr Josef Kopecký (nar. 20.9.1865 v Desné u Litomyšle, zemřel 8.12.1935). J.Kopecký po absolvování reálky vystudoval obor kulturně technický na Vysoké škole zemědělské ve Vídni. V roce 1908 byl jmenován mimořádným profesorem pedologie, meteorologie a klimatologie a v roce 1911 profesorem řádným. Profesor Kopecký se mimořádným způsobem zapsal do rozvoje těchto oborů nejen jako pedagog, ale i jako vědec. V roce 1897 sestrojil přístroj pro zrnitostní rozbor půd, který pro svou jednoduchost, přesnost a časovou nenáročnost rozborů byl používán v domácích ústavech i v zahraničí, např. v Uhrách, Bavorsku, Belgii, Rusku, Polsku, Bulharsku, Jižní Africe a jinde. Velmi rozšířené byly rovněž metody profesora Kopeckého pro určování fyzikálních charakteristik půd, zejména pórovitosti, vodní a vzdušné kapacity a dále jeho klasifikační stupnice pro třídění půd a zemin a stupnice pro určení hloubky a rozchodu drenáže. Profesor J.Kopecký je rovněž pokládán za zakladatele půdoznalecké kartografie. Přednášel pedologii, meteorologii a klimatologii se zaměřením na praktické aplikace pro zemědělství. Značně obsáhlá byla také jeho činnost praktická a terénní práce jako vrchního pedologa-inženýra. Profesor Kopecký byl autorem metody bonitování půd pro účely zcelování pozemků. Po vzniku Československa v roce 1918 zorganizoval při ministerstvu zemědělství Státní výzkumný ústav pro agrometeorologii a bioklimatologii a stal se jeho ředitelem. Po vzniku Českého vysokého učení technického a jeho jednotlivých vysokých škol po roce 1918 (viz dále) byl jmenován vedoucím Ústavu agro-pedologie, meteorologie a klimatologie na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství a přednášel tyto předměty nejen pro posluchače této vysoké školy, ale i pro posluchače Vysoké školy kulturního inženýrství a později Vysoké školy inženýrského stavitelství, směru vodohospodářského a kulturního. Z publikací Prof.J.Kopeckého se za základní práce považují "Fyzikální vlastnosti půdní" (1902), "Roztřiďování a označování zemin a půd" (1910) a "Pedologie" (učebnice, 1928).

V říjnu roku 1910 byla zřízena na odboru kulturního inženýrství a odboru zemědělství mimořádná profesura nauk o melioraci, která byla obsazena Emanuelem Thomou (nar. 26.5.1871 v Radonicích u Prahy, zemřel 30.8.1961 v Praze), c.k. vrchním stavebním komisařem při expozituře ředitelství pro stavbu vodních cest v Praze. Profesor Thoma od roku 1907 suploval některé přednášky profesora Hráského; v roce 1909 se habilitoval jako soukromý docent pro obor meliorací a v roce 1919 byl jmenován řádným profesorem. Profesor Thoma měl obrovské praktické zkušenosti - pracoval m.j. na projektech a výstavbě meliorací a regulačních pracích na středním Labi. Jeho zkušeností a mimořádných schopností pro řízení vědeckých diskusí a řešení odborných rozporů se využívalo i v jiných oborech, pokud šlo o některá významná rozsáhlá technická řešení (např.při řešení kanalizační čistírny pro Prahu). Osvědčil se nejen jako dobrý učitel, ale i jako přítel a rádce všech posluchačů, kteří často u něho nacházeli plné pochopení i při potížích soukromého rázu. Profesor Thoma je zakladatelem melioračního výzkumnictví - jeho zásluhou byla vybudována drenážní výzkumná stanice I.řádu na bývalém školním statku v Uhříněvsi. Oceňována je rovněž přednášková a publikační činnost profesora E.Thomy - např. Ochrana půdy proti nedostatku vláhy - 1912, O trativodech v teorii a praxi - 1909, Meliorace a stavba rybníků - 1912, Závislost zájmů zemědělských na poměrech povrchové a podzemní vody - 1913, Příspěvek ku melioračnímu pokusnictví - 1925, atd.

Obor kulturního inženýrství měl značný rozsah látky; např.ve studijním roce 1913/1914 byly v 1.ročníku přednášeny stejné předměty jako na oboru inženýrského stavitelství, navíc pak meteorologie a klimatologie (Prof.J.Kopecký), ve 2.ročníku navíc pedologie (Prof.J.Kopecký), ve 3.ročníku nauka o melioraci - I.běh (Prof.J.V.Hráský), stavitelství silnic a práce zemní, stavitelství vodní a stavitelství mostní, ve 4.ročníku nauka o melioraci - II.běh (Prof.E.Thoma).

Po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 procházel kulturně inženýrský obor organizačními změnami, které vyplývaly z formování jednotlivých inženýrských oborů na Českém vysokém učení technickém (ČVUT) jako nejvyšší vzdělávací instituci technických a inženýrských disciplin a oborů v Československé republice. V roce 1920 vznikla Vysoká škola kulturního inženýrství, jako jedna ze sedmi vysokých škol sdružených v rámci ČVUT:

  1. Vysoká škola inženýrského stavitelství
    1. Vysoká škola stavebního inženýrství
    2. Vysoká škola kulturního inženýrství
  2. Vysoká škola architektury a pozemního stavitelství
  3. Vysoká škola strojního a elektrotechnického inženýrství
  4. Vysoká škola chemicko-technologického inženýrství
  5. Vysoká škola zemědělského a lesního inženýrství
    1. odbor zemědělského inženýrství
    2. odbor lesního inženýrství
  6. Vysoká škola speciálních nauk
    1. učebný běh pro zeměměřiče
    2. učebný běh pro pojistnou techniku
    3. učebný běh pro kandidáty učitelství na vyšších školách obchodních
    4. zvláštní přednášky z deskriptivní geometrie pro kandidáty učitelství na školách středních
  7. Vysoká škola obchodní

Vysokou školu kulturního inženýrství tvořilo šest ústavů a stolic :

  1. Ústav pro hydrologii a zdravotní inženýrství - přednosta ústavu Prof.J.V.Hráský (sídlo ústavu bylo na Karlově náměstí 319, Praha II)
  2. Ústav mostního stavitelství a stavebné mechaniky - přednosta ústavu Prof.Jan Záhorský (sídlo ústavu bylo v Žitné ulici 1, Praha II)
  3. Ústav meliorací - přednosta ústavu Prof.Emanuel Thoma (sídlo ústavu bylo na Karlově náměstí 319, Praha II)
  4. Stolice hrazení bystřin, lesního dopravnictví a encyklopedie lesnictví - Prof.Vojtěch Kaisler (sídlo stolice bylo na Karlově náměstí 319, Praha II) (Profesor Vojtěch Kaisler, narozen 8.1.1870 v Berouně, zemřel 20.7.1943, byl přednostou Ústavu pro lesní stavby inženýrské a hrazení bystřin na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství. V oboru hrazení bystřin byl považován za světovou kapacitu. Vydal řadu publikací, např. O povaze bystřin a zásadách jejich hrazení - 1918, Hrazení bystřin - 1922, Hrazení bystřin v republice Československé - 1928. Profesor Kaisler byl děkanem Vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství ve stud. roce 1928/29 a rektorem ČVUT ve stud.roce 1938/39)
  5. Vodoprávní technika - J.Černý (sídlo bylo na Karlově náměstí 319, Praha II)
  6. Stolice nauk zemědělských - Václav Novák (sídlo stolice bylo na Karlově náměstí 319, Praha II) (Václav Novák, nar. 14.2.1888 v Dřevicích, zemřel 31.2.1968 v Brně, byl soukromý docent pedologie, který přednášel půdoznalství, bonitace půdy a vybrané statě v pedologii)

Ve studijním roce 1923/24 byla spojením Vysoké školy stavebního inženýrství a Vysoké školy kulturního inženýrství dokončena organizační výstavba Českého vysokého učení technického; byla vytvořena Vysoká škola inženýrského stavitelství, na které byly zřízeny dva studijní směry:

  • směr konstruktivní a dopravní
  • směr vodohospodářský a kulturní.

Touto organizační změnou došlo ke stabilizaci oboru kulturního inženýrství na pražské technice prakticky až do násilného uzavření českých vysokých škol v roce 1939.

V roce 1935, po úmrtí profesora Kopeckého, je prozatímním správcem Ústavu agro-pedologie, meteorologie a klimatologie na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství jmenován profesor Adolf Ernest. Přednášky z půdoznalství, meteorologie a klimatologie pro obor vodohospodářský a kulturní supluje od studijního roku 1936/37 soukromý docent Dr.Ing.tech. Ladislav Smolík (nar. 19.7.1895 ve Střevači, zemřel 14.4.1960).

Profesor Ladislav Smolík se stal výraznou osobností v obsáhlých vědních oborech - pedologii, klimatologii a meteorologii. Jeho práce byla založena na experimentálních a výzkumných pracích prováděných v laboratoři i v terénu. Pracoval vždy na základě důkladné znalosti problematiky, po dokonalé teoretické přípravě řešení problému a hluboké úvaze. Z jeho prací dosáhla světové úrovně tři díla - Pedochemie hlavních typů moravských půd, Studie o sorpčním komplexu půd a Studie o půdních koloidech; k jeho vědecké práci se řadí rovněž vypracování mapy půdních druhů a typů v ČSR. V laboratoři zkonstruoval řadu přístrojů, které pronikly do zahraničí. O výsledcích svého výzkumu napsal více než 400 publikací a pojednání. Znal mnoho cizích jazyků a po dobu třinácti let byl sekretářem První komise International Society of Soil Science (ISSS). Po skončení 2.světové války vybudoval na Vysoké škole inženýrského stavitelství Ústav vodohospodářské pedologie a klimatologie. Jeho přednášky z pedologie a vodohospodářské klimatologie vynikaly vysokou vědeckostí, soustavností a srozumitelností; náplň přednášek přizpůsoboval vždy s neobyčejným citem a dokonalým ovládáním svých vědních oborů potřebám a odbornému zaměření jednotlivých vysokých škol, na nichž léta působil. Jako profesor spolupracoval s Československou akademií věd i Československou akademií zemědělských věd; jako člen korespondent ČSAV zřídil u svého ústavu na škole v místnostech původní Slavíkovy a Kopeckého laboratoře na Karlově náměstí v Praze 2 moderní laboratoř pro pedologii ČSAV, která se po úmrtí Profesora Smolíka stala součástí hydropedologické laboratoře katedry hydromeliorací. Prof.Smolík je autorem učebnice Pedologie (SNTL Praha, 1957) a s V.Služkou spoluautorem učebnice Inženýrská meteorologie a klimatologie (SNTL Praha, 1959).

Po znovuzahájení výuky na Českém vysokém učení technickém v roce 1945 byl ve studijním roce 1945/46 přednostou Ústavu meliorací Ing.Dr.Miroslav Jiránek; v dalších letech, až do školního roku 1950/51 bylo vedení Ústavu meliorací neobsazeno a jeho dočasnou správu postupně vykonávali Prof. Emanuel Snížek a Prof. Ing. Dr. František Jermář.

Ve studijním roce 1947/48 byl zřízen Ústav vodohospodářské pedologie a klimatologie, jehož dočasným správcem byl v tomto studijním roce Prof. Ing. Dr. Quido Záruba, kterého suploval doc. Ing. Dr. Ladislav Smolík; od studijního roku 1948/49 byl doc. L.Smolík jmenován přednostou tohoto ústavu.

Ve studijním roce 1949/50 dočasného správce Ústavu meliorací Prof.Jermáře suploval Ing. Dr. Vilibald Bezdíček (nar. 12.11.1906 ve Vídni, zemřel 13.8.1991 v Brně), který se od dalšího studijního roku stal přednostou tohoto ústavu. Profesor Bezdíček se přes krátké působení v Praze (1.10.1952 přešel na Vysoké učení technické do Brna) významným způsobem podílel na rozvoji melioračního oboru v Praze i na rozvoji celého ČVUT, jehož rektorem byl v období od 1.10.1950 do svého odchodu do Brna.

Nástupcem Profesora V.Bezdíčka ve vedení Ústavu meliorací se stal Prof. Ing. Dr. Jan Hrůza, CSc., (nar. 13.1.1906, zemřel 19.1.1972), který vedl pracoviště až do svého odchodu na Vysokou školu zemědělskou v Praze v srpnu 1960, kde založil katedru meliorací se zaměřením na zemědělské meliorace.

Organizační změny na ČVUT a jeho jednotlivých pracovištích, které byly důsledkem politických změn v Československu po roce 1948 a nově vydávaných zákonů ("vysoké školy" byly přejmenovány na "fakulty" a "ústavy" na "katedry" na základě zákona č. 58/1950 Sb. o vysokých školách ze dne 18.5.1950) vedly ke vzniku Fakulty inženýrského stavitelství a v roce 1950 ke sloučení Ústavu meliorací a Ústavu vodohospodářské pedologie a klimatologie do jedné katedry, která dostala název "katedra meliorací".

Po založení katedry meliorací na Vysoké škole zemědělské v Praze v roce 1960 byl název katedry změněn na "katedra hydromeliorací".

Vedoucím katedry hydromeliorací se stal v roce 1960 Prof. Ing. Dr. Miloš Holý, DrSc., člen korespondent ČSAV (nar. 18.4.1924 v Dolním Bukovsku), který byl vedoucím katedry do roku 1989. Profesor M.Holý rozvíjel hydromeliorační obor jako moderní inženýrskou disciplinu. Svoji vědecko-výzkumnou činnost věnoval zejména problematice erozních procesů a jejich prognóze moderními simulačními metodami. Byl publikačně mimořádně činný (více než 80 bibliografií a vědeckých článků) a celostátními učebnicemi pokryl v podstatě celou šíři hydromelioračního oboru (Závlahové stavby - 1976, Protierozní ochrana - 1978, Odvodňovací stavby - 1984). Významný byl podíl profesora M. Holého na činnosti Mezinárodní komise pro závlahy a odvodnění (International Commission on Irrigation and Drainage - ICID), kde v letech 1975 - 1978 vykonával funkci prezidenta této významné mezinárodní organizace. K rozvoji fakulty stavební ČVUT přispěl Prof.Holý jako její děkan v období 1976 - 1984. Prof.Holý ve své práce kladl důraz na posuzování vlivu vodohospodářských a hydromelioračních zásahů na životní prostředí. Prof.Miloš Holý vykonával rovněž funkci předsedy Komise pro vodní hospodářství ČSAV. Byl iniciátorem založení Kabinetu ochrany a tvorby životního prostředí při katedře hydromeliorací.

Vodohospodářská pedologie se v rámci katedry hydromeliorací rozvíjela na pracovišti hydropedologie pod vedením Prof. Ing. Miroslava Kutílka, DrSc., (nar. 8.10.1927 v Nymburce), který se ve své vědecké práci věnoval především procesům infiltrace a matematickému popisu tohoto jevu ve vztahu k inženýrským aplikacím.

Od šedesátých let dochází k na katedře hydromeliorací k výuce základních hydromelioračních oborů v souladu s požadavky praxe, v kontextu s rozvojem teorie jednotlivých disciplin ve světě a ovlivněné novou informační technologií a výpočetní technikou. Problematika klasického odvodňování pozemků se rozšiřuje o odvodňování základových konstrukcí a podzemích a inženýrských staveb a jeho speciální způsoby v podmínkách výskytu silně agresivních a tlakových podzemních vod, odvodňování povrchových velkolomů, podloží skládek, odkališť a sportovních hřišť a metody ochranné drenáže proti zasolení půdy. Do učebního procesu je zařazena problematika vlivu klimatických změn na vodohospodářská zařízení, jsou řešeny moderní závlahové systémy včetně automatizace jejich provozu a metody lokalizovaných závlah. Problematika protierozní ochrany se přednáší jako systém komplexních opatření v území k ochraně půdy a vodních zdrojů před negativními dopady produktů eroze, včetně matematického modelování erozních a transportních proces. Hrazení bystřin a strží seznamuje studenty se způsoby jejich úpravy včetně nutných zásahů v jejich povodí. Výuka účelových nádrží a rybníků je zaměřena na hydrologii jejich soustav a využití nádrží pro ochranné a hospodářské funkce. Do výuky hydropedologie je zahrnuta problematika pohybu vody a polutantů v pórovitém prostředí, včetně matematického modelování těchto procesů. Na katedře je přednášena i podzemní hydraulika, ekologie, ochrana a tvorba krajiny a základy krajinného inženýrství.


Kabinet ochrany a tvorby životního prostředí byl ustaven jako samostatné pracoviště při Katedře hydromeliorací Fakulty stavební ČVUT na základě písemného návrhu ze dne 10.11.1968 rozhodnutím děkana stavební fakulty. Důvodem pro jeho vznik byl úmysl založit první pracoviště tohoto druhu v bývalém Československu, kde měly být řešeny komplexní otázky ochrany a tvorby životního prostředí. Myšlenka byla motivována vyhrocenou globální ekologickou krizí na konci sedmdesátých let, jak byla definována na Konferenci OSN. Zřízení Kabinetu procházelo dvěma etapami: I. etapa - teoretická příprava nového oboru a obsahu přednášek, II. etapa - zahájení výuky a realizace postgraduálního studia.

V letech 1970 až 1991 bylo uskutečněno celkem 11 běhů postgraduálního studia pod názvem "Ochrana a tvorba životního prostředí", kterým prošlo několik set pracovníků z praxe z různých oborů.

Po změně společenského systému v roce 1989 byl v období let 1992-3 uskutečněn obdobný kurs pro podporu procesu EIA (Environmental Impact Assessment), opřený o novou legislativu (Zákon č. 244/92 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí). Zároveň s ohledem na nové společenské poměry byl Kabinet transformován na Centrum pro nezávislou expertízu při fakultě stavební ČVUT.

Statut Centra nabyl účinnosti rozhodnutím děkana stavební fakulty ze dne 1.2.1990. Centrum se soustředilo na přípravu věcné stránky zákona o posuzování vlivů na životní prostředí ve prospěch ministerstva životního prostředí ČR, později na zpracování dokumentací podle tohoto zákona.

Vedením uvedených pracovišť byl pověřen Prof. Ing. Josef Říha, DrSc., (nar. 14.9.1934 v Hořicích), který s kolektivem dalších pracovníků přispěl k formování obsahu oboru životního prostředí na podkladě aktuálních zahraničních poznatků. Pro domácí odbornou veřejnost bylo největším přínosem zpracování teorie posuzování vlivů na životní prostředí ve smyslu procesu EIA. Tato problematika byla uceleně zpracována v monografii Hodnocení vlivu investic na životní prostředí / Vícekriteriální analýza a EIA (ACADEMIA Praha, 1995).

Po společenských změnách v roce 1989 byl vedoucím Katedry hydromeliorací zvolen Prof.Ing.Miroslav Kutílek,DrSc.

Od studijního roku 1990/91 byl vedoucím katedry Doc. Ing. Karel Vrána, CSc., (nar. 16.11.1941 v Praze).

V roce 1992 došlo k rozšíření názvu katedry na "Katedra hydromeliorací a krajinného inženýrství", který odpovídal novému chápání a výuce hydromelioračních disciplin jako komplexních inženýrských opatření pro řešení vodního režimu a vodohospodářských úprav v krajině a jejich vlivu na životní prostředí.

V období od 1.10.1994 do 31.1.1997 byl vedením katedry pověřen Doc. Ing. Jiří Váška, CSc., (nar. 11.12.1941 v Praze).

Od 1.2.1997 do 30.9.2007 byl vedoucím Katedry hydromeliorací a krajinného inženýrství Doc. Ing. Karel Vrána, CSc.

V současné době je vedoucím Katedry hydromeliorací a krajinného inženýrství Doc. Dr. Ing. Tomáš Dostál.